Návrat k sobě
skrze vlastní tělo

Téma vztahů a sexuality pro mě bylo velkým a bolavým tématem. Vždycky jsem byla hodně vnímavá a citlivá vůči svému okolí, až jsem se během dětství a dospívání vytvořila takové brnění, abych tak intenzivně neprožívala to, co mě bolelo. Ale společně s tím jsem potlačila téměř veškeré své prožívání. Moc jsem toho necítila fyzicky ani psychicky. A přesto mě lidská sexualita a vztahy extrémně fascinovaly.

Zároveň jsem cítila, že tu přece musí být „něco víc". Neustále jsem s údivem pozorovala, jak prožívají partnerské vztahy a intimitu lidi z mého okolí. A vždycky jsem skončila u toho, že to není nic, po čem bych toužila. A začala jsem to „něco víc" hledat. V knížkách, videích, workshopech, kurzech. Někdy kolem sedmnácti let jsem se poprvé setkala s pojmy jako tantra, vědomé milování nebo napojování se na svou ženskou energii. Ale několik let to všechno byla jen teorie, kterou jsem měla plnou hlavu, ale nevěděla, jak to žít.

Dotek byl pro mě vždy zvláštní kapitolou. V dětství si nepamatuju moc fyzického kontaktu ani láskyplných objetí s rodiči. Na druhou stranu byly v dětství moje intimní hranice výrazně překročeny způsobem, který by se rozhodně neměl dít. Možná proto jsem nevěděla, jak dotek dávat ani jak ho přijímat, a stal se pro mě něčím výjimečným (ani ne tak v tom negativním slova smyslu, že si ho musím zasloužit). Spíš jsem si do určité doby hodně vybírala, komu chci svůj dotyk dát a od koho ho budu přijímat. Bylo to pro mě opravdu hodně zranitelné. Zpětně vím, že jsem se lidí vždy dotýkala celým svým srdcem, jen jsem to dělala nevědomě. Několikrát jsem slyšela, že je můj dotyk jiný než dotyk ostatních lidí a až po letech jsem se dozvěděla, že existuje něco jako vědomý dotek. Já jiný dávat neuměla. A když jsem cítila, že nedokážu dát takový druh doteku — celý, přítomný, srdcem, tak jsem ho nedávala vůbec. Nechtěla jsem nepřítomně sahat na druhé tělo i duši.

Skrze situace, které jsem si prožila, jsem nejdřív dlouho nebyla schopná intimní dotek přijímat. Pak se stal přesný opak — zoufale jsem ho hledala v jakékoliv možné podobě a považovala to za volnost a nějakou sexuální liberálnost. Cítila jsem se úplně vyhladovělá po dotyku a fyzické blízkosti.

A až po těchto všemožných zkušenostech a objevování jsem začala opravdu ŽÍT to, co žiju dnes.

Postupem času jsem zjistila, že k tantře jsem měla blízko dávno předtím, než jsem věděla, co tantra je. Vždycky jsem věřila v „něco". Pak jsem začala říkat, že věřím ve vesmír, ale nikdy jsem to nenazývala Bůh. A vlastně je asi jedno, jestli tomu říkám Bůh nebo vesmír — jde o to, že věřím v něco, co nás přesahuje. A zároveň jsem to celé i já. A právě v tomhle, ale spoustě dalších věcí mi tantra pomohla pochopit a dala mi jazyk pro něco, co jsem cítila, ale neuměla to pojmenovat. Přestala jsem mít pocit, že žiju ve svém vlastním vesmíru úplně sama.